Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovory o parkouru

2. 10. 2007

Pokud jste viděli poslední videoklipy Madonny či bondovku Casino Royale, možná tušíte, o co jde: mrštný padouch zdrhající v úvodní scéně před agentem 007 se pohybuje, jako by neplatily zákony gravitace, stěny nebyly kolmé a lidské tělo neznalo vlastní fyzické limity. PARKOUR – volné umění pohybu – je stále populárnější mezi městskou mládeží. „Nejde jen o gymnastiku, ale i o umělecký dojem,“ vysvětluje mi Kryštof, vulgo Netvor (16), v džungli betonu u stanice metra Vltavská.

Vlastně bych měl být opatrnější, co se odborné terminologie týče. Obvykle totiž platí, že čím míň lidí se něčemu věnuje, tím háklivější na daný obor a jeho drobné nuance jsou. A parkour (česky parkur, parkouristi nicméně píší spíš parkour) u nás zatím dělá pár stovek nadšenců, ještě mnohem méně než třeba skateboarding nebo in-line brusle, jiné městské fenomény.

Stručně řečeno parkour znamejí ná, podobně jako na koni, umění dostat se co nejrychleji z bodu A do bodu B, tedy bez jakýchkoli akrobatických kudrlinek, tentokrát však bez koně. Suplují ho vlastní nohy, ruce a triky, jež vás přenesou jak přes vysokou zeď, tak třeba ze střechy na balkón. Zatímco free run, volný běh či pohyb, kterému se věnují oni, jak mě Kryštof i jeho kamarádi krátce po našem setkání upozornili, je parkour s prvky umění, kdy po přeskočení zábradlí ještě kvůli dojmu uděláte okrasné salto. Na efekt tedy zhruba rozdíl jako mezi boxem, jehož smyslem je poslat soupeře co nejdřív na zem a jít do sprchy, a řekněme afrobrazilskou capoierou, kde předtím ještě zatančíte na rukou. Parkouristé prý zůstávají nekomerční, efektivní; freerunneři se snaží prodat, jsou efektní. Teď jen tlumočím.

 

CÍTIT TO

 

„Je to hodně hnusný místo,“ říká Kryštof, student gymnázia, u Vltavské. „Jsou tu feťáci a bývá tady nablito, je tu ale nejvíc překážek, kde se dá dobře trénovat.“

Se stejně starým Adamem, vulgo Mortalem (škola mezinárodních a veřejných vztahů), a Jonášem, vulgo Le-murem (zlatnické učiliště), stojím na vyvýšené betonové úrovni, jež snad měla být větším květináčem, možná ale taky ne. Většina zdejších oblíbených parkourových překážek se nachází o úroveň výš nad námi, plocha je ale kvůli hustému vytrvalému dešti mokrá a klouže. Trojice má v Praze několik oblíbených míst, kam chodí už před dva roky často trénovat.

Většinu na sídlištích kolem stanic metra, kde bývá největší koncentrace železa a betonu, jehož smysl zatím kromě jeho tvůrců, skejťáků, inlajnistů a nyní i parkouristů nikdo nepochopil.

Od jara do podzimu někdy pilují triky i každý den, v zimě podle počasí; jednou týdně taky posilují a trénují gymnastiku v tělocvičně. V parkouru musíte být ladní jako šelma, lehcí jako pták a silní jako horolezci. Podobně jako skejťáci nemají ani parkouristé žádné oficiální kluby a základní triky se učí podle videí, jež jsou ke stažení na webu. Undergroundovější jsou o to, že nemají ani žádné závody. Ty případně zastoupí setkání jednotlivých part, jejichž členové zkonfrontují své umění, ale taky nemusí. Parkour není sport v pravém smyslu slova, nejde o vítězství ani medaile. Jeho legendy, jako například Francouzi David Belle a Sébastien Foucan, disciplínu popisujako filozofii a způsob života. Důležitá je absolutní svoboda pohybu, odpoutat se od strachu z fyzických překážek. Tréninkovým hřištěm bývá naše každodenní okolí.

„Dneska to asi nebudeme riskovat,“ rozhoduje Kryštof. „U parkouru je hodně důležitý odraz a dneska by to bylo dost nebezpečný.“ Zakrátko je vše jinak. Pár metrů odtud se nachází velká tramvajová křižovatka s dostatkem betonových zídek a železných zábradlí, navíc schovaná před deštěm širokým mostem holešovického konce magistrály.

„Lidi většinou začínají parkourem, protože je jednodušší,“ vysvětluje Adam, zatímco se trojice bryskně rozcvičuje. „Já jsem začínal, když to bylo ještě hodně mladý, nebylo se podle čeho učit,“ doplňuje ho Kryštof.

„Měli jsme videa, ale jen s tím, jak někdo skáče z dvacetipatrovýho baráku. Neznali jsme metodiku triků. Tak taky vznikají největší průsery; někdo, kdo to neumí, se snaží napodobit někoho, kdo to umí.“

Ne že by parkour rozsáhlou metodikou oplýval. Metodické jsou především techniky základních odrazů a dopadů, klíčových momentů pro úspěch jednotlivých triků. Jejich navázání v řadu však bývá improvizací podle typu překážek a taky uzpůsobení fyzické konstituce. Každý je musí pilovat, až cítí, že se přes ně jeho tělo přenáší s maximální lehkostí a efektivitou, případně i efektem.

„Není to o tom, jak skončit co nejrychleji na jipce, ale o vnitřním pocitu,“ říká Kryštof těsně před tím, než se rozeběhne proti betonové zídce se zábradlím, pod níž je asfaltový chodník. Za pár vteřin stojí už pod ní. Elegantně ji přeskočil i s efektním saltem na chodníku mezi lidmi, což jistě není verze pro případ, kdy vás honí revizor. Pak radši použijte parkour.

„Parkour je součást života,“ vysvětluje mi Adam. „Když jedu po městě tramvají, pořád hledám nějaký spoty (místa), kde by se dalo trénovat.“

Sotva to dořekne, přeskočí Jonáš nejen zídku, ale pokračuje přes několikeré zábradlí oddělující koleje. Skončí až před další mohutnou betonovou překážkou, policejní stanicí.

Když skončí mistři, nastupují učedníci – parta kluků ze základní školy. I oni začínají betonovou zídkou.

„To jsou přesně oni,“ komentuje jejich umění Kryštof. „Viděli to někde na webu a teď si myslí, že jsou hustý.“

„Ale nejsou tak špatný, ne?“ hájí je Jonáš.

 

NAJDI SI SVOU CESTU

 

„Víme, jaké je to na zemi, chodíme stejnými cestami léta,“ pokusil se Belle, šplhající po balkónu, vysvětlit smysl parkouru v dokumentu BBC. „Ale nikdo to ještě nezkusil tudy.“

Vlastně to prý ani nebyl David Belle, kdo položil úplně první základy parkouru, ale jeho otec, vietnamský veterán. Ten se už kdysi naučil z nutnosti pohybovat džunglí, jako by jeho tělo bylo neviditelné a kolem byl pouze vzduch. Jeho synovi však patří kredit za to, že parkour přenesl do městských kulis, kde se záhy rozšířil, konkrétně v pařížském předměstí Lisses. Masovější mezinárodní popularitu však disciplíně přinesl až filmový trailer BBC Rush Hour z roku 2002, následovaný dokumenty Jump London (2003) a Jump Britain (2003). V něm se Belle doslova vznáší nad ucpaným městem, překonává střechy vysokých budov a v šedesátimetrové výšce přeskakuje proluky mezi nimi. Jak Belle, tak Foucan, jenž je oním padouchem z Bonda, si sice svou neobvyklou disciplínou vydělali celkem slušné peníze, pro ostatní parkouristy se však stále jedná o absolutní underground, jak finančně, tak základnou.

„Cítím při tom skutečné propojení těla, ducha i okolí,“ tak Foucan popsal parkour BBC. „Nejde o vyhledávání nebezpečí nebo předvádění před lidmi. Nejde ani o přeskakování překážek. Jde jen o pohyb a splynutí – a nikdy nezapomenout základní pohyby.“

Celkem praktická připomínka.

I parkour se totiž stává celkem populární výplní videoklipů, jejichž kultura si nyní libuje v míšení různých bojových umění a tance, a mnozí jej rádi napodobují. Parkouristé, kteří v nich ručkují po verandách činžáků, ale mívají leccos za sebou, navíc bývají při nebezpečnějších tricích během natáčení jištěni. Pokud tedy přemýšlíte, že i vy skočíte na balkón sousedovi z protilehlého paneláku, přemýšlejte radši dvakrát. Dole čeká sláva leda tak v televizních novinách na Nově.

 

MOZEK V KOLENĚ

 

„Tady jsme začínali,“ upozorňuje mě Kryštof v pondělí v poledne před vestibulem stanice metra Hůrka.

Důvod je prostý. S Jonášem tady oba bydleli a sídliště nabízí nejrozmanitější parkourové prostředí: betonové reliéfy, zídky, nadchody, vjezdy do garáží, betonové proluky, které nikdy neměly vzniknout.

První zastávkou je betonová krychle plná plevelu a ohraničená dřevěnými zídkami. Kryštof se párkrát rozeběhne a zkusí odraz.

Načež celý reliéf doslova přelétne a ještě za ním udělá salto.

„Byl jsem včera na Vltavský a mám trochu odřený ruce,“ stěžuje si, když znovu stojí na nohou.

Za chvíli už stojíme mezi dvěma betonovými panely lemujícími příchod ke zdejšímu gymnáziu.

„Na tom se dá dost vyblbnout a dobře naučit jednu věc,“ říká, než skočí z jedné hrany panelu na druhý a celé to zakončí saltem. Studentky gymnázia si mezitím sednou na přilehlou lavičku a dívají se. Vlastně i obyčejná lavička může být užitečnou tréninkovou pomůckou. Balancováním na ní lze trénovat přenášení hmotnosti a udržování těžiště těla na správném místě, základní dovednosti složitějších triků. Kryštof stál i za prvním setkáním parkouristů u nás, takzvaným jamem. V roce 2005 se konalo v Brně a sjelo se na něj asi pětadvacet vyznavačů disciplíny.

„Všichni byli nadšený, kamarádili se a dělali, co umějí,“ vzpomíná na akci. „Tak jsem za rok udělal druhý v Praze. Začalo se to dělit na parkouristy a freerunnery a všichni byli nasraný. Nevím, co čekali: že to bude nějaká organizovaná akce s tlampačem?“

Před vchodem do gymnázia se Kryštof rozhodne proběhnout ocelovou dekorací. Zatímco u jiných překážek mu jeho výška (hodně nad 180 cm) pomáhá snáz přeskočit či přeplachtit větší vzdálenosti, u dekorace je to naopak. Hned po prvním pokusu kulhá na koleno.

„Trochu jsem se dorakvil,“ komentuje to. „Ale už jsem si zvyknul, že bolest je jen povrchní pocit. Dokud nemáš něco fakt zlomenýho, můžeš pořád dělat. Důležitý je to hned rozhejbat, aby to nezatuhlo.“

Jeho lepší moment přichází u vjezdu do podzemní veřejné garáže u nedalekého hypermarketu. Nad zemí ční pouze dva betonové panely spojené žebry ze stejného materiálu. Jejich vnitřní výška se zvyšuje, jak zajíždíte do garáže. Kryštof si stoupne na hranu jednoho a pohledem měří vzdálenost mezi nimi.

„To nedáš,“ říká Jonáš. „Je to moc daleko.“

Kryštof se odrazí a nohama dopadne na stěnu protilehlého panelu.

Od něj se ihned odrazí znovu tak, že rukama dosáhne na jeho horní hranu. Pak už se jen přitáhne a je nahoře.

„Ty vole, to je poprvé, co jsem to takhle dal,“ směje se.

Když pak sedíme na autobusové zastávce, vyhrne si kalhoty. Na naraženém koleni má velký žlutý otok a krvavý šrám.

„Ti řikám, že ti do něj vytek’ mozek,“ říká Jonáš.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

PARKOUR Praha

(Pol, 1. 7. 2013 14:10)

Nenašel by se někdo blízko Prahy 6, kdo by měl čas mě to učit nebo se ke mně připojit a zkoušet to dohromady. Jsem 15ti letý mulat. Dlouho jsem dělal gymnastiku, takže základ by byl. A Parkour mě Vážně chytil a chtěl bych zkusit se tomu aktivně věnovat. Tak napište pls. :-)

Re: PARKOUR Praha

(Eli, 1. 7. 2013 14:25)

Ahojky, vážně se mi podle textíku líbíš. Nešel bys někdy do kina? Je mi 16, jsem docela hezká a mám slabost pro mulaty. Eliška

Re: Re: PARKOUR Praha

(Pol, 1. 7. 2013 18:53)

Sorry, ale nešel. Zaprvé už holku mám, za druhé bez urážky nevím, jestli nejsi 40ti letý pedofilní plešoun, a za třetí tento inzerát je zaměřen na úplně jiné téma.

PArkour

(Erik Matula, 9. 5. 2012 15:05)

Nevim kde se mam parkour naucit tady Ve Frydku neni kde a strasne me to chytlo? Ale neni s kym se učit jestli nekdo poradite piste dekuji predem..!

zmrdi

(kiki, 13. 6. 2008 21:05)

az si nikdo rozbyje kokosmprvni tak mi dejte vedet

zmrdi

(kiki, 13. 6. 2008 21:05)

az si nikdo rozbyje kokosmprvni tak mi dejte vedet

Goood

(komentar, 3. 10. 2007 20:36)

akorat je to prejaty z reflexu, ale to je jen detail :-)

:) super

(Darthhanz, 3. 10. 2007 20:20)

Opravdu se ti to povedlo

Super

(Joker, 3. 10. 2007 19:51)

Fakt super clanek, it is very good!!